Archivní dokumenty, které se zachovaly z období trvání terezínského ghetta (24. listopad 1941 – 8. květen 1945, včetně pozdějších spisů z doby po osvobození), představují pouhé torzo písemností, které zde vznikly.

Jen část dokumentů, které sbírka obsahuje, lze považovat za úřední spisy, vzniklé z činnosti terezínské Rady starších a jednotlivých oddělení a úseků její samosprávy. Součástí této první skupiny je i poměrně bohatý soubor map, plánů a nákresů ghetta, jeho okolí, jednotlivých bloků a budov i různé nákresy zařízení, předmětů a konečně i nápisy.

Připojen je též menší soubor různých úředních knih – většinou hospodářského charakteru (deníky a rejstříky dodávek a objednávek zboží, abecední index dodavatelů, účetní a skladištní deník, deník nemocných, adresář úřadů v ghettu, jmenný chronologický rejstřík vězňů).

Druhá obsáhlá část spisů je výsledkem osobní činnosti terezínských vězňů nebo určitým způsobem souvisí s jejich každodenním životem v ghettu. Jednak jsou to písemnosti, které vznikly v rámci kulturní činnosti vězňů: literární tvorba členěná na tvorbu dětí a dospělých (poezie, próza, překlady), deníky a památníky, hudební partitury, časopisy a různé texty související s touto oblastí. Dále je zde několik textů divadelních her různých typů (velmi četný a oblíbený byl např. kabaret), někdy jen jejich částí. Zachovaly se i programy a přehledy kulturních podniků spolu s pozvánkami a vstupenkami.

Významná je i skupina osobních pozůstalostí terezínských vězňů. Obsahuje celou řadu písemností, které souvisely s každodenním životem nedobrovolných obyvatel ghetta. Jsou to např. dopisnice, které psali svým blízkým, i dopisnice od příbuzných a přátel do Terezína. Potvrzení o příjmu balíků, povolení k jejich zaslání a tzv. připouštěcí známky, které v určitých časových obdobích po jejich udělení konkrétním vězňům umožňovaly jejich příbuzným či známým odeslání balíku do ghetta.

Konečně je zde celá řada různých písemností které souvisely s každodenním životem vězňů, s jejich prací, způsobem života a jejich pohybem v rámci ghetta. Jsou to stravenky, propustky, zdravotní průkazy, terezínské bankovky a „spořitelní knížky“, různá úřední sdělení a povolení týkající se jednotlivých vězňů, interní korespondence v rámci ghetta, pozvání a vstupenky na kulturní představení a celá řada dalších dokumentů.

Některé skupiny spisů, především písemnosti, které jsou výsledkem osobní činnosti jednotlivých vězňů nebo jejich skupin, jsou v příloze inventáře zpracovány podrobněji. Týká se to hlavně spisů, které vznikly v rámci různých typů kulturní činnosti, která byla v ghettu, ať již veřejně nebo poloilegálně realizována. Tyto skupiny zachovaných písemností jsou většinou řazeny abecedně podle jmen autorů. Totéž se týká osobních pozůstalostí.

Mezi spisy úředního charakteru byla zařazena i skupina spisů z období příprav a vyhledávání místa pro soustředění protektorátních Židů na podzim 1941. Nikdo z pracovníků pražské Židovské náboženské obce tehdy netušil, že toto místo bude pro většinu z nich jen místem dočasného pobytu. Pracovníci marně doufali, že urychlený výběr lokality a vybudování ghetta na území protektorátu zachrání české Židy před deportacemi na východ. Domnívali se, že Židé budou pro nacisty důležitou pracovní sílou. Navrhovali proto zpočátku jako místa pro tzv. soustředění protektorátních Židů lokality blízko průmyslových center, místa s dobrým dopravním spojením apod. Z tohoto období se zachovaly některé z návrhů vypracovaných pracovníky Židovské náboženské obce v Praze, spolu se záznamy z jejich jednání s představiteli Ústředny pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung), která byla hlavním koordinátorem a jejich nadřízenou institucí.

Závěr sbírky původních dokumentů tvoří skupina spisů z období po osvobození, která není již řazena podle registratury z období ghetta. Jsou zde dále soustředěné týkající se tyfové epidemie, repatriace a dobrovolné práci bývalých vězňů, kteří zajišťovali chod ghetta až do jeho konečného vyklizení koncem srpna 1945. Menší část spisů z této skupiny byla zařazena do sbírky později z pozůstalost ing. Jiřího Vogla, který stál v čele terezínského ghetta po jeho osvobození.

Ke sbírce byly přiřazeny i vzpomínky bývalých terezínských vězňů, které vznikly po skončení 2. světové války a přibližují život v ghettu jejich očima. I tato skupina spisů je řazena abecedně podle jmen autorů vzpomínek. Některé z nich jsou souvislým vyprávěním o osobních zážitcích jednotlivců, často i širším vylíčením života a poměrů v ghettu v jeho jednotlivých etapách. Jiné jsou pouze stručnou informací, která byla pořízena krátce po válce pro potřeby Dokumentační akce.

Archivní sbírka Terezín, kterou nelze s ohledem na značnou část spisů, které nevznikly z úřední činnosti považovat v pravém slova smyslu za archivní fond, byla uspořádána a zinventarizována v letech 1969/1970. Vzhledem k postupnému velkému nárůstu spisů, který si postupně vynutil i vznik nových věcných skupin byla sbírka neustále doplňována a postupně i reinventarizována. V závěru byl vypracován její nový inventář, jehož součástí je i jmenný rejstřík.

Mezi písemnostmi sbírky jsou jak původní dokumenty, tak částečně i jejich opisy.

První transport Ak (Aufbaukommando – pracovní komando) z Protektorátu Čechy a Morava do terezínského ghetta byl vypravený 24. listopadu 1941. Na začátku prosince 1941 odjel z Prahy ještě v Praze ustavený štáb prvního terezínského staršího Dr. Jakuba Edelsteina. Postupně pak pravidelně do ghetta přijížděly další transporty z celého protektorátu. Terezínem prošla převážná většina protektorátních Židů – více než 73 000 osob. Od června 1942 přijížděli do terezínského ghetta i němečtí a rakouští Židé, později následují transporty z Holandska, Dánska a ze Slovenska.

Představa, že urychlené vybudování ghetta zachrání české Židy před deportacemi na východ, byla mylná. Již 9. ledna 1942 zahájil transport s 1000 terezínskými vězni do Rigy deportace na východ a od té doby postupně odjížděly z ghetta další transporty až do 28. října 1944. Celkem bylo do terezínského ghetta deportováno takřka 140 000 osob, z Terezína na východ téměř 87 000, z nichž přežilo jen nepatrné procento.

Ghetto Terezín mělo mezi ostatními židovskými ghetty zřízenými nacisty na území okupované Evropy zvláštní postavení. Bylo vydáváno za útočiště starých německých Židů.

Ve skutečnosti se však stalo obrovským sběrným táborem a „přestupní stanicí“ na cestě do vyhlazovacích táborů na východě. Současně později terezínské ghetto posloužilo i k oklamání světové veřejnosti kdy bylo vydáváno za místo, kde se jeho obyvatelům daří dobře a odkud žádné transporty na jiná místa neodjíždějí. Z těchto důvodů byla povolena jeho návštěva komisí Mezinárodního červeného kříže. Předcházely jí mnohaměsíční přípravy četných úprav (Stadtverschönerung – „zkrášlení města“), zejména trasy, která byla pečlivě vybrána a návštěvě pak předvedena. Mimo jiné byl název ghetto změněn na židovské sídliště, ulice dostaly normální názvy, v parku na náměstí, kam vězni normálně nesměli ani vstoupit, byl vybudován hudební pavilon atd.

Komise MČK přijela do ghetta 23. 6. 1944 a její zpráva nacistům vyhovovala. Bylo v ní konstatováno, že v Terezíně se jeho obyvatelům daří dobře a žádné transporty odtud neodjíždějí. Přitom měsíc před příjezdem komise bylo posláno do Osvětimi 7500 vězňů, mezi nimi hodně starých lidí, nemocných a sirotků. Terezín nemohl být představen jako přeplněné město s mnoha ubohými lidmi.

Po odjezdu komise byly předchozí úpravy využity k natáčení propagačního filmu a v září 1944 byly opět zahájeny deportace do Osvětimi.

Terezínské ghetto plnilo tři základní funkce: l/ funkci vyhlazovací – přímo v Terezíně zemřela čtvrtina jeho vězňů, 2/ funkci průchozího tábora, tj. místa dočasného pobytu - většina vězňů byla deportována dále na východ, 3/ funkci propagační, která měla oklamat světovou veřejnost - návštěva MČK.

V čele ghetta stála po celou dobu jeho trvání Židovská rada starších, fiktivní samosprávný orgán, zcela závislý na vůli a rozhodnutích SS komandatury. Po již jmenovaném Jakubu Edelsteinovi (listopad 1941 – leden 1943, zastřelen v červnu 1944 v Osvětimi), byl do čela samosprávy zvolen Dr. Paul Eppstein (leden 1943 – září 1944 zastřelen na Malé pevnosti), posledním byl Dr. Benjamin Murmelstein, který perzekuci přežil.

Rovněž v čele terezínské SS komandatury (služebny pražské Zentralstelle für jüdische Auswanderung – Ústředna pro židovské vystěhovalectví, později Zentralamt für Regelung der Judenfrage – Centrální úřad pro řízení židovské otázky) se vystřídali tři velitelé: Dr. Siegfried Seidl (listopad 1941 – červenec 1943, popraven po válce v Rakousku), Anton Burger (do února 1944, nebyl dopaden) a poslední Karl Rahm (po skončení války popraven v Litoměřicích dne 30. 4. 1947).

Výkonným orgánem Rady starších byl rozsáhlý byrokratický aparát s řadou oddělení, členěných do mnoha dalších referátů. O reorganizacích nacházíme zprávy v Denních rozkazech (Tagesbefehle, později Mitteilungen der jüdischen Selbstverwaltung –Zprávy židovské samosprávy), které Rada starších vydávala. Denní rozkazy jsou velmi důležitým archivním pramenem, který zachycuje mnoho informací o událostech v ghettu, činnosti a organizačních změnách v samosprávě, o příjezdech a odjezdech transportů či o běžném denním životě vězňů.

V počátcích ghetta byla jeho správa rozdělena do dvou hlavních oddělení – Všeobecná zpráva (Allgemeineverwaltung) a Správa budov (Gebaudeverwaltung), obě s dalšími pododděleními.

Postupně byla zřizována další oddělení a jejich úseky. Od počátku roku 1942 např. oddělení Evidence a statistiky a oddělení Ústředí práce. Po odchodu původního civilního obyvatelstva z města v červnu 1942 bylo zřízeno oddělení Bezpečnostní služba.

Zachované archivní dokumenty Sbírky Terezín byly zpracovány podle schématu terezínské samosprávy z roku 1944, která měla devět hlavních oddělení, z nichž se zachovalo různé množství původních spisů:

• Vedení (Leitung)

• Ústředí práce (Arbeitszentrale)

• Oddělení pro vnitřní správu (Abteilung für innere Verwaltung)

• Hospodářské oddělení (Wirtschaftsabteilung)

• Technické oddělení (Technische Abteilung)

• Finanční oddělení (Finanzabteilung)

• Zdravotnictví a péče (Gesundheitswesen und Fürsorge)

• Péče o mládež (Jugendfürsorge)

• Kulturní oddělení (Freizeitgestaltung)

Die Archivdokumente, die aus der Bestehungszeit des Theresienstädter Ghetto (vom 24. November 1941 – bis 8. Mai 1945) stellen zusammen mit späteren Schriftstücken aus der Zeit nach der Befreiung von Theresienstadt lediglich ein Torso der hier entstandenen Schriftgüter dar.

Nur ein Teil der Dokumente, die diese Sammlung beinhaltet, kann für solche Amtschriften gehalten werden, die auf Grunde der Tätigkeit des Theresienstädter Ältestenrats und einzelner Abteilungen und Abschnitte seiner Selbstverwaltung entstanden sind. Einen Bestandteil dieser ersten Gruppe bildet ebenfalls eine relativ große Kollektion von Karten, Plänen und Skizzen des Ghettos, seiner Umgebung, seiner einzelnen Blöcke und Gebäude sowie verschiedene Anrisse von Anlagen, Einrichtungsgegenständen und nicht in der letzten Reihe auch Aufschriften.

Angeschlossen wird auch eine kleinere Kollektion von Amtbüchern – aus dem Großteil vom wirtschaftlichen Charakter (Journale und Register von Lieferungen und Warenbestellungen, ein alphabetisch geordneter Liefererindex, Buchhaltung- und Lagerjournal, Krankenjournal, Adressbuch der Ghettobehörden, chronologisches Namensregister).

Der zweite, ebenfalls umfangreiche Teil der Schriftstücke ist entweder ein Resultat der Privattätigkeit von Theresienstädter Häftlingen, oder hängt auf bestimmte Weise mit deren Alltagsleben im Ghetto zusammen. Es handelt sich in der ersten Reihe um Schriftlichkeiten, die im Rahmen der Kulturtätigkeit der Häftlinge entstanden sind: um literarische Schöpfungen, die wiederum in Schöpfung von Kindern und Erwachsenen gegliedert werden (Poesie, Prosa, Übersetzungen), um Tage- und Gedenkbücher, um Musikpartituren, Zeitschriften und verschiedene mit diesem Gebiet zusammenhängende Texte. Ferner gibt es hier einige Texte von Theaterstücken verschiedener Typen (besonders beliebt und oft vertreten war z.B. das Kabarett), manchmal auch nur deren Teile. Es erhielten sich ebenfalls Programme und Übersichten von Kulturveranstaltungen samt Einladungen und Eintrittskarten.

Von Bedeutung ist auch die Kollektion der Privatnachlässe von Theresienstädter Häftlingen. Dieser Komplett beinhaltet eine ganze Reihe von Schriftgütern, die mit dem Alltagsleben der Zwanginsassen des Ghettos zusammenhingen. Es handelt sich z.B. um Postkarten, die sie ihren Nächsten geschrieben haben, sowie um Briefe ihrer Verwandten und Freunde, die nach Theresienstadt gesandt worden sind. Dazu gehören auch Bestätigung-Karten für den Paketempfang, Bewilligungen zur Versendung von Pakten und die sog. Zulassungsmarken, die in bestimmten Zeitabschnitten nach dem Erhalt den Verwandten oder Bekannten konkreter Häftlinge ermöglicht haben, die Pakete ins Ghetto abzusenden.

Schließlich befindet sich hier eine ganze Reihe von verschiedenen Schriftstücken, die mit dem Alltagsleben der Häftlinge und mit deren Arbeit, Lebensweise und ihrer Bewegung im Rahmen des Ghettos zusammenhingen. Es handelt sich um Bezugsscheine, Passierscheine, Gesundheitsausweise, Theresienstädter Banknoten und „Sparbücher“, verschiedene amtliche Mitteilungen und Genehmigungen für konkrete Häftlinge, interne Ghettokorrespondenz, Einladungen und Eintrittskarten für Kulturveranstaltungen und eine ganze Reihe von weiteren Dokumenten.

Manche Gruppen von Schriftstücken, insbesondere diejenige Schriftlichkeiten, die das Resultat persönlicher Tätigkeit einzelner Häftlinge oder Häftlingsgruppen darstellen, werden im Inventar ausführlicher behandelt. Dies betrifft vor allem die Schriftstücke, die im Rahmen von verschiedenen Typen von Kulturtätigkeit entstanden sind, ob sie schon im Ghetto offiziell, oder halb illegal betrieben wurden. Diese Gruppen der bis heute bestehenden Schriftlichkeiten werden meistens alphabetisch, den Namen ihrer Autoren nach, geordnet - dies betrifft auch die Privatnachlässe.

Unter die Schriftgüter vom amtlichen Charakter wurde auch die Gruppe der Schriftlichkeiten aus der Vorbereitungszeit und aus der Zeit der Suche nach einer für die Sammlung der Protektoratsjuden geeigneten Stelle im Herbst 1941 eingereiht. Niemand von den Mitarbeitern der Jüdischen Kultusgemeinde in Prag hat damals geahnt, dass diese Stelle für ihren Großteil lediglich einen zeitweiligen Aufenthaltsort darstellen wird. Die Mitarbeiter der Prager Jüdischen Kultusgemeinde haben vergebens gehofft, dass die schnelle Wahl der Lokalität und der Aufbau der Ghettos auf dem Gebiet des Protektorats die tschechischen Juden vor Deportationen in den Osten schützen würden. Sie nahmen ebenfalls an, dass die Juden für die Nazis eine bedeutende Arbeitskraft darstellen würden, und haben deswegen am Anfang als die Stellen der sog. Konzentration der Protektoratsjuden solche Lokalitäten vorgeschlagen, die sich unweit der Industriezentren befunden haben, die über eine gute Verkehrsverbindung verfügt haben u. a. Aus dieser Zeit blieben einige Vorschläge, die von den Mitarbeitern der Prager Kultusgemeinde ausgearbeitet worden sind, sowie die Vermerke aus den Besprechungen mit Vertretern der Zentralstelle für jüdische Auswanderung (die den Hauptkoordinator und eine der Jüdischen Gemeinde überordnete Institution darstellte) erhalten.

Den Abschluss der Sammlung ursprünglicher Dokumente bildet eine Gruppe von Schriftgütern aus der Zeit nach der Befreiung, die nicht mehr nach der Registratur aus der Ghettozeit gegliedert wird. Hier werden die Schriftstücke konzentriert, die über das Leben in Theresienstadt nach der Befreiung Aussage liefern - über die Typhusepidemie, über die Repatriierung und über freiwillige Arbeit ehemaliger Häftlinge, die den Gang des Ghettos bis zu seiner endgültigen Räumung Ende August 1945 gesichert haben. Ein kleiner Teil der Schrifttümer dieser Sammlung wurde in diese Sammlung nachtäglich eingegliedert – es handelte sich um den Nachlass von Dipl.-Ing. Jiří Vogel, der nach der Befreiung des Theresienstädter Ghettos an dessen Spitze gestanden war.

Dieser Sammlung wurden auch die Erinnerungen von ehemaligen Theresienstädter Häftlingen zugeordnet, die erst nach dem Ende des 2. Weltkriegs entstanden sind und uns das Leben im Ghetto näher bringen, indem wir es mit ihren Augen betrachten können. Auch diese Gruppe von Schriftstücken wird alphabetisch, den Namen ihrer Verfasser nach, geordnet. Manche von ihnen bilden eine kontinuierliche Erzählung über persönliche Erlebnisse einzelner Personen, die oft auch von einer breiteren Schilderung des Lebens und der Verhältnisse im Ghetto in einzelnen Etappen seiner Existenz begleitet werden. Ein andres Mal stellen sie lediglich eine kurz gefasste Information dar, die kurz nach dem Kriegsende für den Bedarf einer Dokumentationsaktion verfasst wurde.

Die Archivsammlung Theresienstadt (die jedoch mit Rücksicht auf den bedeutenden Teil ihrer Schriftstücke, die nicht auf Grunde amtlicher Tätigkeit entstanden sind, nicht für einen Archivbestand im wahren Sinne des Wortes gehalten werden kann), wurde in den Jahren 1969/1970 geordnet und inventarisiert. In Betracht des nachträglichen Anwuchses der Schriftstückezahl, der sich nach und nach auch Erschaffung von neuen Sachgruppen erzwang, wurde diese Sammlung kontinuierlich ergänzt und nach und nach erneut inventarisiert. Schließlich wurde ihr Inventarverzeichnis ausgearbeitet, dessen Bestandteil auch ein Namensregister bildet.

Das erste Transport Ak (Aufbaukommando) kam in das Theresienstädter Ghetto am 24. November 1941 aus dem Gebiet des damaligen Protektorats Böhmen und Mähren an. Mit dem Transport im Dezember kam auch der noch in Prag konstituierte Stab des ersten Theresienstädter Judenältesten Dr. Jakob Edelstein. Nach und nach kamen dann ins Ghetto die regelmäßig abgefertigten Transporte aus dem gesamten Protektoratsgebiet. Durch Theresienstadt ging der absolute Großteil der Protektoratsjuden – mehr als 73 000 Personen. Ab Juni 1942 kamen ins Theresienstädter Ghetto auch die deutschen und österreichischen Juden, später folgten die Transporte aus den Niederlanden, aus Dänemark und aus der Slowakei.

Die Vorstellung, dass die Beschleunigung des Ghettoaufbaus die tschechischen Juden vor den Deportationen in den Osten schützen würde, zeigte sich als irrtümlich. Bereits am 9. Januar 1942 wurden mit einem Transport von 1000 Theresienstädter Insassen nach Riga die Ostdeportationen eröffnet. Seit dieser Zeit pflegte bis 28. Oktober 1944 nach und nach weitere Transporte das Ghetto zu verlassen. Insgesamt wurden ins Theresienstädter Ghetto ca. 140 000 Personen deportiert, von denen fast 87 000 Personen weiter in den Osten abgeschleppt wurden. Nur ein winziger Prozentanteil von ihnen hat überlebt.

Das Ghetto Theresienstadt nahm unter anderen Judenghettos, die von den Nazis auf dem Gebiet des besetzten Europas errichtet wurden, eine besondere Stellung ein, da es zusätzlich für eine Zufluchtstätte von älteren deutschen Juden ausgegeben wurde. In der Tat wurde es jedoch zu seinem riesigen Sammellager und zu einer „Transitstation“ auf dem Weg in die Vernichtungslager im Osten. Das Theresienstädter Ghetto diente später gleichzeitig auch zur Täuschung der Weltöffentlichkeit, da es für eine solche Stelle ausgegeben wurde, wo es den Bewohnern gut geht, und woher keine Transporte zu anderen Orten abfahren würden. Aus diesem Grund wurde der Kommission vom internationalen Roten Kreuz sogar ein Besuch des Ghettos genehmigt. Diesem Besuch gingen zahlreiche und mehrere Monate lang andauernde Umgestaltungen voran - die sog „Stadtverschönerung“, die vor allem diejenige Trasse betraf, die vorher sorgfältig ausgesucht und anschließend dem Besuch vorgezeigt wurde. Der Name „Ghetto“ wurde zur Bezeichnung „Judensiedlung“ geändert. Die Straßen bekamen normale Namen, in der Parkanlage auf dem Stadtplatz, die die Häftlinge normalerweise nicht einmal betreten durften, wurde ein Musikpavillon erbaut usw.

Die Kommission vom Internationalen Roten Kreuz kam im Ghetto am 23.06. 1944 an, und ihr darauf verfasster Bericht entsprach vollkommen den Erwartungen der Nazis. Man hat hier konstatiert, dass es hier den Einwohnern von Theresienstadt gut gehen würde, und dass von dieser Stadt keine Transporte weiterfahren würden. Dabei wurden nur einen Monat vor der Ankunft der Kommission in Theresienstadt von dieser Stadt 7500 Häftlinge nach Auschwitz gesandt, unter denen sich viele alte Leute, Kranke und Weisenkinder befunden hatten. Man konnte doch Theresienstadt keinesfalls als eine überfüllte Stadt mit vielen verelendeten Insassen präsentieren.

Nachdem die Kommission Theresienstadt verlassen hatte, wurden die vorhergehenden Umgestaltungen zur Aufnahme von einem Propagandafilm genutzt, und im September 1944 wurden die Deportationen nach Auschwitz erneut in Angriff genommen.

Das Theresienstädter Ghetto erfüllte drei Basisfunktionen: l/ die Vernichtungsfunktion – in Theresienstadt allein verstarb ein Viertel der Insassen, 2/ die Funktion eines Transitlagers, d.h. einer Stelle des zeitweiligen Aufenthalts – der Großteil seiner Häftlinge wurde weiter in den Osten deportiert 3/ die Propagandafunktion, die die Weltöffentlichkeit zu täuschen hatte – siehe den Besuch vom internationalen Roten Kreuz.

An der Spitze des Ghettos stand seine ganze Bestandzeit hindurch der jüdische Ältestenrat, ein fiktiver Organ der Selbstverwaltung, der vom Willen und von den Entscheidungen der SS-Kommandantur völlig abhängig war. Nach dem schon oben genannten Jakob Edelstein (November 1941 – Januar 1943, erschossen im Juni 1944 in Auschwitz), wurde zum Leiter der jüdischen Selbstverwaltung Dr. Paul Eppstein erwählt (Januar 1943 – September 1944, erschossen im ……1944 in der Kleinen Festung von Theresienstadt ), und der Letzte war Dr. Benjamin Murmelstein, der die Verfolgung überlebt hat.

An der Spitze der Theresienstädter SS-Kommandantur (Dienststelle der Prager Zentralstelle für jüdische Auswanderung, später des Zentralamts für Regelung der Judenfrage) wechselten ebenfalls drei Kommandanten ab: Dr. Siegfried Seidl (November 1941 – Juli 1943, nach dem Krieg in Österreich hingerichtet), Anton Burger (bis Februar 1944, wurde nie erwischt) und der Letzte - Karl Rahm (nach der Kriegsbeendung in Litoměřice am 30. 4. 1947 hingerichtet).

Als ausführendes Organ des Ältestenrats diente ein umfangreicher bürokratischer Apparat mit einer ganzen Reihe von Abteilungen, die wiederum in mehrere Referate gegliedert wurden. Die Erwähnungen deren Reorganisationen finden wir in den Tagesbefehlen, später dann in den Mitteilungen der jüdischen Selbstverwaltung, die von dem Ältestenrat herausgegeben wurden. Die Tagesbefehle stellen eine sehr wichtige Archivquelle dar, da sie viele Informationen über die Ereignisse im Ghetto, über die Tätigkeiten und organisatorische Änderungen in der Selbstverwaltung, über die ankommenden und abkommenden Transporte oder über das Alltagsleben der Häftlinge beinhalten.

In der Anfangszeit des Ghettos wurde seine Verwaltung in zwei Hauptabteilungen – die Allgemeinverwaltung und die Gebäudeverwaltung - gegliedert, die beide wiederum in weitere Unterabteilungen unterteilt wurden. .

Nach und nach wurden weitere Abteilungen und deren Abschnitte errichtet. Seit Anfang 1942 war es z.B. die Abteilung der Evidenz und Statistik und die Abteilung der Arbeitszentrale. Nach dem Abgang ursprünglicher Zivilbevölkerung aus dem Ghetto im Juni 1942 die Abteilung Sicherheitsdienst errichtet.

Die erhaltenen Archivdokumente aus der Sammlung Theresienstadt wurden nach dem Schema der Theresienstädter Selbstverwaltung aus dem Jahre 1944 bearbeitet, die über neun Hauptabteilungen verfügte. Aus diesen Abteilungen wurden ihre ursprünglichen Schriftgüter im unterschiedlichen Umfang erhalten. Es handelte sich um folgende Hauptabteilungen:

• Leitung

• Arbeitszentrale

• Abteilung für innere Verwaltung

• Wirtschaftsabteilung

• Technische Abteilung

• Finanzabteilung

• Gesundheitswesen und Fürsorge

• Jugendfürsorge

• Freizeitgestaltung